lang-icon

Tádžikistán - Fanské hory

Publikováno Koktejlu 7-8/2016
Fanské hory v severozápadní části Tádžikistánu jsou vyhlášené svými tyrkysovými jezery a dech beroucími scenériemi. Díky svérázným a extrémně pohostinným lidem nadchne cestování po Střední Asii i ty nejnáročnější dobrodruhy.

Víza máme v pasech již z tádžické ambasády v Berlíně, na hranicích se naštěstí žádná další úmorná postsovětská administrativa nekoná. Do svérázného Tádžikistánu přijíždíme ze sousedního Kyrgyzstánu přes málo frekventovaný přechod na dně rozpálené Ferganské kotliny. Je vedro k padnutí. Jedno taxi střídáme za druhé. V Tádžikistánu vůbec nefunguje veřejná doprava. Po občanské válce v devadesátých letech nastal v zemi totální chaos. Dodnes je Tádžikistán vůbec nejchudší zemí v rámci bývalého Sovětského svazu. Po překonání průsmyku Šachristan, vysokého přes 3300 metrů, silnice prudce klesá k řece Zeravšan. Cestou nás několikrát zastavuje policie. Vždy to vyřeší drobný úplatek v řádu několika tádžických somoni. Každý řidič má přichystáno několik drobných bankovek někde při ruce. Do města Pendžikent nás veze řidič, příležitostný taxikář, který tam paradoxně nikdy v životě nebyl. Ihned za branou rušného bazaru způsobujeme rozruch. Všichni si chtějí povídat. Témata diskuzí v lámané ruštině se tradičně opakují. Na tržišti nás vítají krásně pestrobarevně oděné ženy v dlouhých šatech zahalené v šátcích. Tádžici a Uzbeci se na první pohled liší podle tradičních čepic. Přestože jsme jen pár kilometrů od světoznámých památek bývalé Hedvábné stezky v Uzbekistánu, hraniční přechod je již několik let nelogicky uzavřen. A tak sem mnoho turistů nezavítá. Toto je ta pravá orientální exotika Střední Asie.

Pavel Svoboda_Fanky.jpg

Kdo chce na cestách šetřit, musí mít o to více času. To ještě netušíme, na jak dlouho se protáhne cesta starým nezničitelným „mikrobusem“ UAZ, kterým jezdí nakupovat do Pendžikentu lidé z oblasti Sedmi jezer. Po několika hodinách čekání před bazarem a nakládání nakoupených zásob konečně vyjíždíme. Jenže jen k dalšímu skladu. Pytle mouky putují pod naše nohy. Jedeme krokem. I tak to s námi hází na všechny strany. Zastavuje se u mešity na modlitbu, čas pro nás se nadechnout před pokračováním strastiplné cesty. Údolí se dramaticky zužuje, míjíme první jezero. Druhé, třetí, čtvrté, páté a šesté jezero. Kaskáda ledovcových jezer střídá barvy. Paleta těch nejkrásnějších odstínů modré. Ve vesnici Marguzor u šestého jezera je naše konečná. Vzdálenost šedesáti kilometrů nám zabrala skoro celý den. Svéráz zdejší dopravy. K poslednímu sedmému jezeru dojdeme pěšky. Vítají nás místní pastevci na oslech. Tádžici v dlouhých pláštích, kožených botách a s mohutným plnovousem. Zde nejezdí na oslech jen děti, ale i dospělí. Jedou sice krokem, ale nemusí pěšky. Břehy jezer porostlé zelení kontrastují s vyprahlou skalnatou krajinou.

Pavel Svoboda Tajikistan_15.jpg

Naivně věříme slibům, že náš další taxík je schopen dojet do hor až k alplágru - staré sovětské horské chatě - Artuch. Míjíme stejnojmennou vesnici, silnice se značně zhoršuje. Mizí poslední torza asfaltu a cesta začíná prudce stoupat. Přetíženému autu dochází dech. Jízda předčasně končí. Nahazujeme těžké batohy a vyrážíme vstříc Fanským horách. Ale to bychom nebyli ve Střední Asii, kdyby se za námi za chvíli nevyřítil starý velký vojenský náklaďák s korbou plnou stojících žen a sedících dětí.  Zastavují. Naskakujeme a za zpěvu žen se přes velké výmoly prokousáváme do hor. Jsme pozváni na jejich venkovní piknik, který je součástí oslavy narozenin jednoho z dětí. Na palouku u řeky se rozdělává oheň. Ženy a muži sedí na dekách v oddělených skupinkách. Náš hostitel Aslám společně s dalším mužem během chvíle podřízne a naporcuje přivezeného berana. Popíjíme čaj, čas plyne. Čerstvé smažené skopové s domácím chlebem je vynikající.

Pavel Svoboda Tajikistan_07.jpg

Fanské hory jsou nejvíce navštěvovanou částí Tádžikistánu. Nacházíme se ve výběžku Zeravšanského hřbetu Pamíro-Alajské horské soustavy, která se rozkládá mezi Ťan-Šanem a Pamírem. Oproti odlehlé oblasti Pamíru sem není třeba žádné povolení ke vstupu a dopravní dostupnost je na zdejší velehorské poměry velmi dobrá. Již za několik hodin chůze od konečné silnice můžete stát pod zaledněnými pětitisícovkami. Loučíme se s přátelským piknikem a po pár hodinách prudkého výšlapu přicházíme do jezerní pánve Kulikalon. Pěšiny se proplétají mezi prastarými pokroucenými jalovci a zeravy. Pro Fanské hory jsou tyto stromy přímo ikonické. V tyrkysových vodách největšího z jezer se zrcadlí strmé vápencové štíty s malými ledovci. Je horko. Stepní krajina zdejších hor je vyprahlá. Noc trávíme u menšího jezera Dushakha ve výšce téměř 3000 metrů nad mořem. Přímo před námi se tyčí dramatická stěna štítu Mirali (5106 metrů). Při východu slunce se celý zaledněný masiv zrcadlí na klidné hladině jezera. Kvůli této kráse se sem jezdilo již v dobách Sovětského svazu. Fanské hory byly populární i v Československu. A postupně je znovuobjevují i turisté ze Západu.

Pavel Svoboda Tajikistan_10.jpg

Kvůli velmi bídné ekonomické situaci v zemi odchází velká část Tádžiků pracovat do Ruska. Muže, kteří tam nějakou dobu pobývali, poznáte lehce. I přes jejich muslimskou víru jim očividně zachutnala vodka. Jednoho takového v maskáčové bundě právě potkáváme. Chce zaplatit jakýsi ekologický poplatek v podivné výši 15,6 somoni (cca 50 korun) za osobu na den. Mezi místními je velmi oblíbena lehká přírodní droga na bázi žvýkacího tabáku, které se říká nasavoj či nasvaj.  O tom nás přesvědčuje i náš kamarád Aslám, který se za námi přišel předchozí večer podívat. Na sobě má dlouhý silný plášť čapan a do dlaně si sype dávku nasvaje. Za chvíli druhou a třetí. V zapadajícím slunci se lesknou jeho zlaté zuby. „Berana, musíš jíst berana, pak budeš mít hodně synů jako já. Ten můj nejstarší nám posílá peníze z Ruska, a tak se máme se ženou po válce zas nějak dobře,“ líčí nám nabuzen po několika dávkách nazelenalého nasvaje. Všichni zde čekají na lepší časy.

Pavel Svoboda Tajikistan_70.jpg

Po pěkné pěšině přecházíme přes sedlo k jezeru Alaudin. Již z výšky má neuvěřitelně jedovatě modrou vodu. Nad jezerem se tyčí rozeklané pětitisícové zaledněné štíty. Vítejte v „asijských Dolomitech“. Jsou o dobré dva kilometry vyšší než ty alpské. Následující dny se od „kalného“ Mutného jezera chystáme přejít mezi nejvyššími vrcholy Fanských hor sedlem Čimtarga. Nabíráme výšku, kazí se ale počasí. Začíná sněžit. Rozhodujeme se přespat na posledním možném místě pod sedlem ve výšce kolem 4500 metrů. Ráno je krajina pocukrovaná čerstvým sněhem a pálí ostré slunce. Krásný vysokohorský den. Za chvíli stojíme v sedle vysokém 4740 metrů. Na jedné straně se tyčí nejvyšší hora Fanských hor Čimtarga (5489 metrů) a na druhé straně Pik Energia (5120 metrů). Oba vrcholy jsou oblíbené mezi horolezci, podobně jako vrchol Zamok (5070 metrů), který se nám ukazuje při výhledu ze sedla. Po několika hodinovém sestupu drolivou sutí přicházíme k jezeru Bolšoj Allo. Dokonale modré jezero se tísní v hlubokém sevřeném údolí. To bylo před přibližně 100 lety přehrazeno velkým sesuvem, který tak vytvořil hráz budoucího jezera. Podobně v Tádžikistánu vzniklo po zemětřesení v roce 1911 i obří Sarezské jezero. Sestup od jezera údolím řeky Zindon lze popsat jako přehlídku neschůdných terénů. Sutě, sesuvy, brody. Vyčerpaní přicházíme na prašnou cestu a to na nás již mává místní horal ze svého domu. Jeho žena prý bohužel není doma. Vaří nám čaj, sedáme si na koberec a jsme pohoštěni tvrdým chlebem a cukrem. Člověk žasne nad zdejšími lidmi. I to málo, co mají, by nejraději náhodným hostům celé rozdali. 

Pavel Svoboda Tajikistan_17.jpg

Po týdenním treku v horách se opět svérázným přesunem dostáváme k jezeru Iskanderkul. Toto scénické jezero je vyhlášená rekreační oblast. Tádžické Máchovo jezero. V sovětském kempu „turbáza“ můžeme ve zdejší jídelně opět ochutnat tradiční plov. Plný talíř smažené rýže s trochou zeleniny, prolitý olejem a kouskem hovězího navrch. Jen si sedneme na pláž, již od piknikujících Tádžiků dostáváme meloun a misku polévky. Obcházíme velké jezero. 

Pavel Svoboda Tajikistan_20.jpg

V romantické zátoce se před námi vyloupne výstavní milionářská vila. Je to „dača“ neboli letní sídlo tádžického prezidenta Emómalí-ji Rahmóna. Ten se drží u moci této chudé země již přes 20 let. Vítají nás správci sídla. Během chvíle s nimi sedíme v jejich chatce a již odpoledne začíná pěkný večírek. Družba. Vodka se pije po velkých stakanech. Meloun, mleté maso, rajčata, vodka. Přichází i na tradiční tance na volné ploše cca jeden metr čtverečný. Další den přichází konečně zasloužený odpočinek u jezera a večerního táboráku. Zbývá nám několik posledních dnů, a tak se rozhodujeme pro krátký dvoudenní výlet do údolí za prezidentovou vilou. Podle mapy tam jsou nějaké salaše pastevců a usuzuji, že tam žádní turisté pravděpodobně nikdy nebyli. Pod malým sedlem stojí několik kamenných budov. Okamžitě nás ženy pastevců vítají čajem, jogurtem a čerstvě dopečeným chlebem. Trochu mluví rusky. Stejně jako jejich ušmudlané děti, jsou velmi milé. Jedna paní mně ale absolutně vyráží dech: “Klidně si mě vyfoť, ale hlavně to nedávej na Facebook!“ Časy se mění i v těch nejzapadlejších koutech světa. A to ještě netušíme, co nás čeká. Nezvykle zelené údolí, kam právě míříme, je obseto kempy celých rodin, které sem přijely pokosit louky, aby bylo seno pro dobytek. Hostí nás první rodina, kousek dál druhá, třetí. Navzájem se předhánějí v pohoštění. Nudle, maso, jogurt, meloun, vytahují vodku. Toto údolí nemůžeme nikdy projít. Tolik neuvěřitelných lidí. Přitom stačí jen kousek odbočit z běžné cesty.

Více fotek ze Střední Asie najdete v galerii.