lang-icon

Mysteriózní Svanetie

Publikováno v Koktejlu 3/2014
Letní slunce silně pálí. Prudce stoupáme po rozkvetlých pastvinách směrem k bájné hoře Ušba. Tato 4700 metrů vysoká pyramida neboli „kavkazský Matterhorn“ se ze třítisícového sedla Guli obnažuje v plné své kráse. Hrdě se tyčí nad ostatní hřebeny dělící Gruzii od Ruské federace. Okolo špičatého dvojvrcholu krouží malý rudý mrak. Strmé žulové stěny Ušby jsou oříškem i pro zkušené horolezce a mají již na svědomí smrt několika desítek z nich. 


Mnoho cestovatelů tvrdí, že Svanetie již není, co bývala. Ano, mají pravdu. Nyní zde můžete bezproblémově cestovat. Po krvavých nepokojích v 90. letech bylo mezi lidmi velké množství zbraní a přepadení cizinců nebylo vůbec vzácné. Partyzánské ozbrojené bandy, místní mafii i donedávna praktikovanou krevní mstu se podařilo bývalému gruzínskému prezidentu Michailu Saakašvilimu ze Svanetie vymýtit. V horách mezi kavkazskými ledovci a idylickými vesničkami je opět bezpečno. 


Došlo zde i k výrazné a polemizované modernizaci. Ta měla otevřít Svanetii západním turistům a také jejich financím. Jediná přístupová cesta do hor po nové silnici z města Zugdidi, ležícího u hranic s problematickou Abcházií, již starou maršrutou (sdíleným minibusem) netrvá osm hodin, ale jen tři. Hlavní centrum Svanetie - třítisícové městečko Mestie, prošlo během několika posledních let výraznou přestavbou. Moderní náměstí až nápadně připomíná uhlazená centra městeček, která známe z Alp. Sem ale architektonicky absolutně nepatří. Většina nových domů však zeje prázdnotou. V okolí města dokonce vyrostly lyžařské sjezdovky a staré letiště bylo pro snazší dostupnost regionu zmodernizováno. 


Stačí ale odbočit z hlavního údolí řeky Inguri, které je páteří celé Svanetie, a v jakémkoliv bočním údolí se žije jako za starých časů. Mezi pasoucím se dobytkem sestupujeme do vesnice Mazeri v údolí Dolra. Na kamenité návsi se nás pod statným stromem ujímá vrásčitý děd Míša. Zve nás k jeho příbuzným domů. Okamžitě jsou na stole dvě sklenky s domácím jogurtem a talíř s chačapuri - pečenými plackami plněnými sýrem. Otec od rodiny se ve vojenských maskáčích chystá na pohraniční hlídku. Zatímco sedlá koně, jeho možná tříletý vnuk si pohrává s letitým kalašnikovem. „Můžete přespat u nás na dvorku,“ odpovídá voják na otázku, kde bychom si mohli za vesnicí postavit stan. Je tam latrína, tekoucí voda i improvizovaná zásuvka s elektřinou, tedy vše, co momentálně potřebujeme.


Prší, jdeme jedlovým pralesem s bujnou vegetací a půlmetrovými lopuchy. Zdejší hory jsou mimo skromné stezky neprostupné. Díky nedalekému Černému moři zde není o srážky nouze. S námahou se přehoupneme přes další horské sedlo a ve vedlejším údolí nás vítá pán ve středních letech - Geerliani Vagneri. Na verandě jeho dvoupatrového domu se schází snad deset členů rodiny. „Rodina je pro nás velmi důležitá, je to otázka cti,“ praví a po schodech z patra přikulhává stařenka o holi, jeho matka. Královsky nás hostí. Hrnec vařených fazolí, zeleninový salát, chačapuri, chléb i víno. Gruzínci milují stolování. Dle tradic vždy při rodinné či přátelské sešlosti pronáší dlouhé přípitky nejváženější z mužů, takzvaný tamada: „Na mír, protože bez míru by vás ani nás nebylo.“ „A na víru, protože …“ a tak dále pokračují silně emočně nabité proslovy. „ Na ženy a na lásku …“ připíjí se dalšími sklenicemi vína. V dobách praktikování krevní msty plnil tamada funkci důležitého prostředníka mezi znesvářenými rodinami. Pro Gruzínce platí, že host přichází od Boha. Díky tomu se mluví o pověstné gruzínské pohostinnosti. Bábuška večer u kamen spřádá ovčí vlnu a nabízí k ochutnání „svanskou žvýkačku“. Je to pravděpodobně obyčejná pryskyřice ze stromů. Vůbec nejde ze zubů dolů. Ráno nám na cestu přibalí i pytlík s nazelenalou lehce pikantní „svanskou solí“. Při odchodu, po společném focení a velkém děkování nás ale babka zaráží nečekanou otázkou, zda bychom nemohli za jídlo a příjemné ubytování něco zaplatit. Jsme trochu v rozpacích. Situaci ale chápeme a dáváme rodině každý po 20 Lari (asi 250,-Kč), což je tu běžná cena. V Gruzii jsou ceny téměř jako u nás, ale platy jsou zde několikanásobně nižší. „To co vyděláš u vás za měsíc, tady máš za rok!“ pravil starý Svan. Zatímco Gruzínci ve městech s velkými ideály vzhlíží k Evropské Unii, ekonomická situace na venkově je velmi bídná. 


„Stověžaté“ Ušguli
Díky obranným kamenným věžím, které jsou pro zdejší horské vesnice typické, Svanové úspěšně vzdorovali častým loupeživým nájezdům. Při nebezpečí se celé rodiny ukryly se zásobami vody a potravin do opevněných věží a dokázali se tak nepřátelům bránit i několik měsíců. Přestože Gruzii historicky zužovala jedna krvavá válka za druhou, Svanetii se nepodařilo dobýt ani expanzivním Mongolům. Již několik hodin se kodrcáme po špatné horské cestě do pomyslného srdce regionu. 


Skupina nedobytných vesnic Ušguli tvoří opravdu zapadlou památku UNESCO. Dále je silnice sjízdná jen pro nejtěžší automobilové kalibry, běžný džíp tady končí. Jsme ve výšce 2200 metrů nad mořem a pod bílým štítem nejvyšší hory Gruzie - pětitisícovou Šcharou, žije okolo 70 rodin. Během tuhých zim je oblast kvůli velkým nadílkám sněhu několik měsíců odříznutá od světa. 


Kamenné věže, které se hrdě tyčí vzhůru k nebi jako národ Svanů, dávají místu melancholický středověký charakter. Ty nejstarší věže pocházejí již z 10. až 12. století. Udává se, že ve Svanetii stojí 175 různě zachovalých věží. Snad nejpůsobivější scenerie celého gruzínského Kavkazu. Kolem nás se volně pasou krávy a prasata, mezi domy se člověk boří po kotníky do směsi bahna a zvířecího trusu. Shrbená babka dojí kravku u polorozpadlého domku. Staří Svanové opodál debatují v tradičních vlněných čepičkách. Mají vlastní jazyk, který nemá psanou formu. Svanové udržují i tradici hlubokých hrdelních zpěvů a skupinových tanců. Odhaduje se, že národ Svanů čítá mezi 20 až 30 tisíci horalů. 


Pravoslavná Kvirikoba 
Přichází datum 28. července, kdy se na vrchu Kala koná nejvýznamnější pravoslavný svátek celé oblasti - Kvirikoba známý též jako Lagurka. Nacházíme se asi 15 kilometrů od Ušguli. Se svítáním vyrážíme ke kostelíku svatého Kvirike z 11. století. Přesně včas! Muži táhnou do prudkého konce barel vína a obřího býka, který bude obětován. 


Lehce prší. Jsme součástí davu mířícího vzhůru. Jako každým rokem se postupně u kostelíku schází desítky a později stovky Svanů. Většina z nich nese něco na společnou hostinu, chléb, placky, ovečku či kozu, víno nebo pálenku.


Okolo kamenného kostelíku hoří nekončící řady tenkých svíček. Prastaré svanské kostely po staletí uchovávají vzácné umělecké a kulturní památky. Ženy s šátky, celé v černém, jsou vdovy, jejichž muži padli při ozbrojených konfliktech. Několikrát se rozezvoní zvon a začíná pravoslavná mše. Dav věřících se snaží postupně vystřídat uvnitř malinkého kostela. Ukrývá nejslavnější svanskou ikonu, znázorňující ukřižování Ježíše Krista. Gruzie přijala křesťanství jako první země světa vůbec. Gruzínská církev se hlásí k ortodoxnímu pravoslaví. Starší pravoslavný kněz s plnovousem po prsa a s křížem v ruce se na mě usmívá a gestikuluje: „Jen počkejte, odpoledne budeme jíst a pít takto!“ předvádí středověkou hostinu. Záhy prochází celý průvod pravoslavných kněží, kteří provádí venkovní mši. 


Za hlasitého mečení kozy ji muži táhnout do ústraní. Na zemi již leží zabitá ovce. Koza visí za nohy hlavou dolů na jednoduché dřevěné konstrukci. Podřízli ovci hrdlo, krev vystříkla do všech směrů. Mám ji na oblečení, na foťáku, na objektivu. 


Velkého býka již také porcují. Prší stále silněji. Ve velké boudě bez oken se již topí pod kotlem. Velké kusy masa ze všech zabitých ovcí, koz i býka se vaří dohromady. 


Atmosféra jako z pekla. Obří středověký kotel je tak veliký, že by se tam vešlo několik hříšníků pospolu. Vzhledem k nevlídnému počasí venku se kolem kotle mačkají spousty zmoklých Svanů a další se tlačí dovnitř.


Zatímco se maso z obětovaných zvířat vaří na ohni, v okolí kostela probíhají mezi mladými muži soutěže ve zvedání a vrhu balvanů přes hlavu. Obří žulový valoun váží určitě 100 kilo. Za velkého úsilí se daří jen několika silákům balvan přes hlavu přehodit. 


Podobným zvykem je zvedání zvonu, který se zavěsí za ramena pomocí dvou kovových uch s cílem ho zvednout a rozeznít pouze vlastní silou. Muži zabírají ze všech sil, nakonec se některým přece podaří zazvonit. 


Maso v kotli je hotové. Vidlemi se vytáhne několik kusů, hodí se na stůl a posolí se. Začíná opravdová Kvirikoba. „Jezte, pijte, hodujte!“ Chléb i placky chačapuri se trhají rukama, z demižonů se nalévá víno do všemožných nádob. Nejednou u mě přistane uříznutá pet láhev s dobře půllitrem vína. „Pij, pij!“. Žvýkáme tuhé maso, ruce umaštěné po lokty. Národ Svanů začíná zpívat. Prostor pod střechou je přecpaný k prasknutí. Víno i zlověstná pálenka čača teče proudem. I taková stále je ona „zmodernizovaná“ Svanetie.