lang-icon

Omán - pohádková země sultánova

Publikováno v Přírodě 9/2014

Omán je jedním ze dvou sultanátů na Zemi a díky osvětové vládě sultána Kábúse bin Saida tvoří překvapivě vyspělou a bezpečnou část Arabského poloostrova. Na druhou stranu je i přes své přírodní krásy a tradiční kulturu Omán zemí turisticky neobjevenou. Na severu země se tyčí až do výšek 3000 metrů pohoří Hajar. Zelené oázy palem ve společnosti starobylých vesnic a pevností jsou jako vyobrazené z pohádek 1000 a jedné noci. 


Převážnou část Ománu, zemi o velikosti Německa, tvoří rozsáhlá písečná poušť Rub al-Chálí neboli „pustý kout“. Nacházíme se v oblasti obratníku Raka, přímo v pásmu rozpálených pouští. „Ománská zima“ či spíše chladnější období zde panuje mezi prosincem a únorem. Tou dobou panují na severovýchodě Arabského poloostrova teploty jako v našem létě, tedy běžně kolem 25 až ke 30° C. Zatímco střed Ománu tvoří vyprahlé planiny pouští, na jihu země se okolo města Salalah zvedá hornatá vysočina, která se překvapivě staví do cesty letním monzunovým mrakům. Ano, až sem na území východní Arábie spadá vliv monzunových dešťů, a tak na jihu Ománu v létě prší. Toto období se nazývá Khareef, vše se zazelená a místní si užívají chladivé mlhy a mrholení. Je to úleva od jinak smrtícího horka. Toho využívají i obří mořské želvy - karety obrovské, které během nocí připlouvají snášet vejce na zdejší nekončící písčité pláže. Nejlepší místa pro noční pozorování želv jsou Ras al-Hadd a rezervace se střediskem v Ras al-Jinz. O bohatosti mořského života se lze přesvědčit na některém z místních rybích trhů, například v městečku Barka, hlavním městě Muscatu či ve starobylém přístavu Sur. Úlovky tuňáků, mečounů a plachetníků, mořských okounů a dokonce měsíčníků společně s přátelskými Ománci v tradičních pláštích a čepičkách kumma vytvářejí opravdu exotickou podívanou. Velkým problémem je zde komerční lov žraloků. 


Prodej sušených žraločích ploutví do Asie se stal velmi výnosným byznysem a drancování Arabského moře se začíná projevovat na nižších úlovcích a možném narušení rovnováhy mořské fauny. Snad již brzo se začnou zdejší moře také chránit kvůli rozmanitosti mořských ekosystémů.


Pohoří Al Hajar  na severu země se tyčí až do výšek 3000 metrů. Vápencová náhorní plošina strmě padá směrem na sever k moři s převýšením přes tisíc metrů. Výhledy směrem dolů jsou fascinující, překvapují nás dramatické tvary okolních hor. Pouštní horská krajina je na jednu stranu inspirující rozmanitostí tvarů, na druhou stranu je vápencová plošina rozpálená k padnutí. Ve stínu je sice během února příjemných 20 °C, na slunci ale přes 30 °C. Překvapivě zde na rozdíl od našich geografických podmínek s rostoucí nadmořskou výškou přibývá stromů a jejich velikost se zvětšuje. Je to dáno ochlazením teplot v horách a tvorbou mlh, která je zdrojem alespoň minimální vláhy pro růst stromů, či spíše bizardních přerostlých bonsají. A tak je možno cestou na nejvyšší „sluneční“ horu Ománu Jabal Shams (3000 metrů) procházet porostem několikametrových tují (zeravů), které až nápadně připomínají africkou savanu. Pohled do hlubin nedalekého „arabského Grand kaňonu“ neboli vádí Ghul vyvolává nelítostné závratě. Jeden krok před vámi se otevírá tisícimetrová propast.


Občasné přívalové deště vyhloubily do pohoří hluboká údolí, která jsou nazývána vádí. Vádí je označení pro občasné toky, většinu roku se jedná pouze o lokální prameny zpravidla na konci hlubokého údolí. Náhlý kontrast při vstupu z rozpálené pouště do zelené oázy palem a svěžích terasovitých políček působí jako fata morgána. Tvrzení, že voda je život, platí v těchto pouštních končinách dvojnásob. Precizní způsob hospodaření s vodou v síti zavlažovacích kanálků zvaných falážd byl cestou k oživení pouště. Háje datlových palem vytvářejí životadárný vlahý stín a zemědělská produkce z oáz stále živí nemalou část Ománců. Dodnes je v malých horských vesnicích místní vodohospodář osobou velmi váženou. 


Vádí s dostatkem vody jsou vhodná i ke koupání, tyrkysově modrou vodou je často vidět až na dno několik metrů hlubokých kaňonů a soutěsek. Vádí Bani Khalid s rozsáhlým jezírkem je populární piknikovou destinací i pro místní. Velmi bohaté na vodu je také vádí Al Shab, kde je možné se značnou dávkou adrenalinu proplavat úzkou štěrbinou do malé jeskyně s vodopádem. Obří jáma Bimmah Sinkhole (nedaleko hlavního města Muscatu) je v arabštině nazývána „dírou, kterou udělal v zemi kámen z nebes“. Ománci se tedy historicky domnívali, že se jedná o impaktní kráter způsobený dopadem meteoritu. Dnes však již víme, že se jedná o propast. Zřícením stropu jeskyně vznikla přes 20 hluboká a 50 metrů široká deprese, do které prosakuje slaná voda z nedalekého moře. Celá řada jeskynních systémů čeká v tomto koutě světa na objevení a prozkoumání, dle zdejších legend sídlí v jeskyních zlé síly a Ománci se tedy do podzemí nehrnou. 


Až 100 metrů vysoké duny z červeného písku se rozkládají v poušti Wahiba, která dostala jméno po jednom z beduínských kmenů. Dnes již beduíni křižují přes nekonečné písky spíše v džípech než na hřbetu velblouda - korábu pouště. Stanujeme přímo v dunách, v noci fučí silný vítr. Ráno na nás čekají zbrusu čerstvé vzory vlnek a čeřin na nekonečných dunách. Načervenalý písek je všude kolem, kam jen lidské oko dohlédne. Poušť Wahiba, zvaná též Sharqiya Sands, má rozměry 180 krát 80 kilometrů. Máme štěstí, ve městečku Al Mintrib na okraji pouště se právě schyluje k tradičnímu velbloudímu festivalu. Přípravy na dostihy probíhají v přátelském poklidu při popíjení kávy a pokuřování. Beduíni, kteří jsou po staletí obyvateli nehostinných pouští, osedlávají své velbloudy. Samotné dostihy jsou více o představení nejhezčích a nejudatnějších dromedárů, než o vítězi v rychlosti. I tak mě překvapuje, jak rychle velbloudi běhají. Z oblaků zvířeného prachu je chvílemi slyšet jen dusot kopyt. 


Určitě by v závěru měla padnout zmínka o pokrouceném stromu kadidlovníku. Kadidlo, pryskyřičný produkt, přezdívaný „bílé zlato“ dalo Ománu v dávných dobách velké bohatství. Dnes je již nahrazeno „černým zlatem“ - ropou a zemním plynem. Kadidlovník roste jen na jihu Ománu, v Jemenu a v Somálsku, obchodem po Kadidlové stezce tyto země velmi zbohatly. Omán ztělesňuje představy o divoké pouštní krajině, pohádkově svěžích oázách, beduínech a jejich velbloudech. Nastal zde soulad mezi tradiční minulostí a moderní společností. Omán je zemí, která mnohé příjemně překvapí. Skrytý poklad Arábie.

 
Praktické info:

Jak se tam dostat
Letecké spojení do hlavního města Muscatu vede většinou přes některou z dalších zemí Perského zálivu (Katar, Spojené arabské emiráty). Ceny letenek začínají od 10.000 korun. 

Měna
Ománský riál je velmi silnou měnou, v současné době v kurzu 50 až 60 korun za jeden riál. 

Ceny
Benzín seženete po 6 korunách za litr i pronájem auta je za sympatické ceny. V indických restauracích se dá najíst již za ceny od jednoho riálu za smažené kuře s rýží a zeleninou. Vstupné na památky také není vysoké. Možnosti ubytování bývají omezené, ceny poměrně vysoké.  

Jak cestovat
V hlavním městě a okolí Muscatu jezdí sdílené minibusy, zastavují na mávnutí u cesty. Jinak půjčeným autem, či autostopem.

Doporučená doba návštěvy
Určitě v chladnějším období od prosince do února.  

Praktické tipy
Ománci jsou přátelský národ, v zemi je bezpečno. Stanování v přírodě není zakázáno, v kombinaci s terénním autem získáte při cestování velkou svobodu. Ománské pobřeží je nekončící písečnou pláží. Vodu lze dobírat ve městech či na benzínkách, v přírodě se s výjimkou vádí téměř nevyskytuje. Pro pohyb v zemi s muslimskou kulturou by měli mít i muži zahalená kolena a ramena, ženy šátek přes vlasy.