lang-icon

Rozeklaný Lofoten

Publikováno Koktejlu 7-8/2014

Rozeklaná hornatá „Kytice hor“, jak ji popisuje žasnoucí Karel Čapek ve své knize Cesta na sever, se díky nově postaveným tunelům a mostům stala spíše novým poloostrovem než skupinou ostrovů, kterou ve skutečnosti je. Bez použití trajektu lze dnes dojet z norské pevniny až na konec nejdramatičtějšího ostrovu Moskenesoya na jihu souostroví. Zde silnice končí ve vesnici s úsměvným názvem A. Správná výslovnost zní jako hluboké „ooóaáá“, jak nás upozorňuje místní paní. Hlavní část vesnice v okolí malého přístavu zaujímají rybářské červené domky rorbu, které jsou součástí rybářského skanzenu. Dnes se ve většině z nich nachází muzeum lovu tresek a výroby rybího oleje, zbylé nabízejí ubytování pro rybáře či turisty. Lofoty jsou v dnešní době přece jenom velmi oblíbeným turistickým cílem. Rorbu jsou sezónní rybářské domy, postavěné na dřevěných pilotech (často více na moři než na souši), aby mohli rybáři kotvit své lodě přímo u domu, což usnadňuje vykládku a zpracování ryb. Hlavní rybářská sezóna připadá na zimní období. Ani zde za polárním kruhem moře díky teplým mořským proudům nezamrzá. Do zdejších vod velkého fjordu Westfjord, který odděluje Lofoty od norské pevniny, se připlouvají třít obří tresky z Barentsova moře. Od ledna do dubna zde již po staletí každoročně nastává rybí masakr, nazývaný „lofotský zázrak“. Jen tresek určených k sušení se zde vyloví kolem 16 miliónů kilogramů. Charakteristické dřevěné stojany na sušení tresek, které jsou součástí téměř každé vesnice, pokrývají na konci dubna na Lofotech plochu o rozloze 400 tisíc metrů čtverečných. Během sušení na slunci a ve větru ztratí ryby přes 80 % hmotnosti, přičemž výsledná sušená treska obsahuje kolem 80 % bílkovin, praví zdejší muzeum, které je ne moc překvapivě jediné svého druhu na světě. Se sušenými pláty ryb se zde čile obchoduje více než tisíc let. Sušená a nasolená treska se pak pod pojmem bacalhau stala ikonickým národním jídlem v Portugalsku a v severozápadním Španělsku. Úlovky ale klesají, ryb zde jako jinde na světě díky nadměrnému výlovu ubývá. Ani zákony a kvóty již nezabraňují zhoršujícímu se stavu. Nebudou-li ryby, odejdou i lidé.  


Mohutné mořské víry maelström v okolí vesnice A vytváří perfektní místo pro rybaření. Velké tresky, které jsou alfou a omegou zdejšího živobytí, se nám ale na běžný rybářský prut z pobřeží chytit nedaří. Naštěstí těsně pod hladinou loví velká hejna makrel, které ochotně útočí na naše třpytky. Na Lofotech je leckdy snazší nachytat ryby k večeři než rozdělat oheň, neustálý vítr od moře i z hor skomírající plamínky z mokrých větviček vrb a bříz hravě sfoukává. Oheň přece jen hoří, slunce zapadá, ryby jsou hotové. Pravé volání divočiny.


Malý trajekt do fjordu Kjerkfjord naštěstí funguje i mimo hlavní letní sezónu. Opouštíme fotogenickou vesnici Reine a plujeme dramatickým rozeklaným fjordem. Cena za krátké svezení je ryze „norská“, kvalita výhledů je ale také značně nadstandardní. Na severních březích ostrova Moskenesoya leží několik písčitých pláží, které jsou dostupné pouze pěšky. Pláže Bunes, Horseid i Kvalvika jsou dokonale izolované od okolní reality. Jen vlny, vítr a skály. Vysoko nad běloucím se pískem se vznáší mořští orli. Čas se zde úplně zastavil. Na pláži mimo všemožného rybářského odpadu v podobě bójí, beden i holínek, nacházíme i velké velrybí kosti. Lofoty jsou jednou z posledních bašt velrybářů. Těžké mraky a rozbouřené pobřeží jsou jako vystřižené z éry Vikingů. Zdejší farmář v 80. letech vyoral u vesničky Borg základy největšího vikingského domu všech dob s délkou 83 metrů. Sídliště bylo zrekonstruováno a dnes se na tomto místě nachází největší vikingské muzeum světa Lofotr. „Máme tu přes 60 000 návštěvníků ročně,“ usmívá se sympatická seveřanka. Ledovce vymodelovaly Lofoty do absurdní směsi kolmých žulových štítů, hlubokých fjordů a sladkovodních jezer. Zatímco podél silnice E10 protínající lofotské souostroví se nacházejí místa k ubytování i turistické kempy, většinou ihned za vesnicí začíná pravá severská divočina. Horské treky na ostrově Moskenesoya jsou víceméně kombinací lehkého skalního lezení po zdejších hladkých žulách a brodění podmáčených rašelinišť. V září je již po sezóně, nikde nikdo, ani komáři již nelétají a počasí nám překvapivě přeje. Výstup na nejvyšší horu ostrova Hermannsdalstinden vysokou 1029 metrů nám dává zabrat, ale něco takového jen tak někde neuvidíte! 


Opravdu poklidným místem je ostrůvek Varoy, který je společně s ostrovem Rost dostupný pouze trajektem či helikoptérou. Na Varoyi žije kolem 700 obyvatel. Slouží zde i jeden policista, kterého zastihneme, jak opravuje svoji rybářskou loď. Zdejší seveřané jsou velmi pobaveni, že na ostrově přespal někdo nový a ani se v pátek večer nezastavil v jejich krčmě. Celý ostrůvek se dá pěšky přejít během jednoho dne. Túra po zdejším pobřeží pod rozeklanými skalami patří mezi vůbec nejhezčí na Lofotech. Překvapuje nás, že dříve než na první ovci zde narážíme na čokoládovnu ve věži bývalého letiště. Ovce už není na ostrově ani jedna. „Nikdo už to nechce dělat,“ líčí situaci místní chlapík. „Přitom se tím dají vydělat slušné peníze,“ dodává s pohledem do mořských dálek. Na Varoyi mají ještě další zajímavost, a tím je plemeno psa Lundehund. Byl vyšlechtěn k lovu papuchálků a ke sběru jejich vajec na nepřístupných útesech u dnes již zaniklé osady Mastad. O mořské ptactvo zde není nouze, koneckonců ostrované ho mají i ve znaku.  


Je konec září, arktická tundra se barví da zlato-červena. Projíždíme i další lofotské ostrovy, při stopování místní řidiči tradičně vyprávějí hlavně o počasí. Zdejší téma číslo jedna. Počasí a tresky. Zajíždíme do vesnice Nusfjord, která spadá pod ochranu UNESCO. V létě živoucí muzeum s řadou svérázných umělců, nyní po sezóně absolutně klidný a vylidněný rybářský skanzen. „Rybáři si teď často berou za ženy Filipínky a Thajky, najdou si je na inzerát,“ překvapuje nás místní plnoštíhlá učitelka touto perličkou na závěr. Poslední noc nám nad hlavami na chvíli zatančí zelená polární záře a opouštíme překrásný „Lofoten“, jak se norsky správně říká. Dlouhá severská zima už neodbytně klepe na dveře.