lang-icon

Lofoty - podzimní Moskenesøya

Publikováno na cestovatelském serveru Hedvabnastezka.cz

Souostroví Lofoty za polárním kruhem na dalekém norském severu doslova trčí z moře. Lofoty jsou díky dramatické horské krajině, jezerům, plážím a malebným rybářským vesničkám považovány za nejhezčí část Norska vůbec. 


Rozeklaná hornatá „Kytice hor“, jak ji popisuje Karel Čapek ve své knize Cesta na sever, se díky nově postaveným tunelům a mostům stala spíše novým poloostrovem než skupinou ostrovů, kterou ve skutečnosti je. Bez použití trajektu lze dnes dojet z norské pevniny až na konec nejdramatičtějšího ostrovu Moskenesoya. Zde silnice končí ve vesnici s úsměvným názvem A. Správná výslovnost zní jako hluboké „ooóaáá“. Hlavní část vesnice v okolí malého přístavu zaujímají rybářské červené domky rorbu. Dnes se ve většině z nich nachází muzeum lovu tresek a zbylé nabízejí ubytování pro rybáře či turisty.

 
Treky na ostrově Moskenesoya jsou víceméně kombinací lehkého skalního lezení po zdejších žulách a brození podmáčených rašelinišť. V září je již po sezóně, nikde nikdo, počasí nám překvapivě přeje. Ledovce vymodelovaly Lofoty do absurdní směsi kolmých žulových štítů, hlubokých fjordů a sladkovodních jezer. Výstup na nejvyšší horu ostrova Hermannsdalstinden vysokou 1029 metrů nám dává zabrat, ale něco takového jen tak někde neuvidíte!

 
Díky mohutným mořským vírům maelström v okolí vesnice A se vody ve velkém fjordu Westfjord, který odděluje Lofoty od norské pevniny, jeví jako perfektní místo pro rybaření. Velké tresky, které jsou alfou a omegou zdejšího živobytí, se mám ze břehu ale chytit nedaří. 
 

Naštěstí těsně pod hladinou loví hejna makrel, které ochotně požírají i naše třpytky. No Lofotech je leckdy snazší nachytat ryby k večeři než rozdělat oheň. Neustálý vítr od moře i z hor skomírající plamínky z mokrých větviček vrb a bříz hravě sfoukává. Oheň nakonec krásně hoří, slunce zapadá, ryby jsou hotové. Pravé volání divočiny.

 
Malý trajekt do fjordu Kjerkfjord naštěstí funguje i mimo sezónu. Opouštíme fotogenickou vesnici Reine a plujeme dramatickým rozeklaným fjordem. Cena za krátké svezení je ryze „norská“, kvalita výhledů je ale také značně nadstandardní. Na severních březích ostrova leží několik písčitých pláží, které jsou dostupné pouze pěšky. Pláže Bunes, Horseid i Kvalvika jsou dokonale izolované od okolní reality. Jen vlny, vítr a skály. Čas se zde úplně zastavil.

 
Opravdu poklidným místem je ostrůvek Varoy, který je společně s ostrovem Rost, dostupný pouze trajektem. Na Vaeroy žije kolem 700 obyvatel. Mají i jednoho policistu, který místo pátrání raději opravuje svoji rybářskou loď. Zdejší seveřané jsou velmi pobaveni, že na ostrově přespal někdo nový a ani se v pátek večer nezastavil v jejich krčmě. Túra po zdejším pobřeží pod rozeklanými skalami patří mezi vůbec nejhezčí na Lofotech.


Je konec září, arktická tundra se barví za zlato-červena. Projíždíme i další lofotské ostrovy, při stopování místní řidiči tradičně vyprávějí hlavně o počasí. Zdejší téma číslo jedna. Počasí a tresky. Poslední noc nám nad hlavami na chvíli zatančí zelená polární záře. Dlouhá severská zima už neodvratně klepe na dveře.