lang-icon

Nepál - trek kolem Annapurny

Publikováno v Travelfocus 4/2011
Informace o cenách jsou z roku 2010.

Himálaj, nejvyšší horstvo na planetě, který se táhne v délce téměř 2500 kilometrů na severu Indie od hranic s Pákistánem, přes Nepál a Bhútán až po nejvýchodnější kouty severní Indie, je pro milovníky hor opravdovou lahůdkou. Vznik tohoto pásemného pohoří, jehož název znamená v sanskrtu „sídlo sněhu“, byl vyvolán tlakem indického subkontinentu na euroasijskou litosférickou desku. Úctyhodných výšek pohoří bylo dosaženo díky jeho velmi rychlému výzdvihu během vrásnění. Himálaj tak dnes tvoří výraznou bariéru pro letní monzunové deště přicházející od jihu a odděluje tak od sebe záplavami zužovanou indoganžskou nížinu a vyprahlou náhorní plošinu Tibetu.

Pavel Svoboda_annapurna (19).jpg

Majestátní Himálaj fascinoval lidstvo od nepaměti. První člověk však stanul na hoře přesahující onu magickou hranici 8000 metrů až v roce 1950. Byla to právě Annapurna, která je svojí výškou 8091 metrů desátou nejvyšší horou světa a za jejíž zdolání málem zaplatil slavný horolezec Maurice Herzog životem. V té době měla v tomto bohem (buddhou) zapomenutém kraji expedice problémy vůbec najít samotnou cestu k hoře. Právě tento příběh dokládá, jak rychle se situace v Nepálu mění. Trek okolo Annapurny se již během několika desetiletí stal cestovatelskou legendou a ročně touto trasou projdou tisíce návštěvníků. Co ale dělá tuto trasu natolik výjimečnou, že se pravidelně umísťuje na nejvyšších pozicích v anketách o nejlepší trek na světě? Možnost dostat se do přímého kontaktu s velehorami a spatřit na vlastní oči hned tři osmitisícovky? Již samotná představa obejít takto vysokou horu kolem dokola předpovídá velmi neobvyklé zážitky. Nicméně je to hlavně značná různorodost krajin, kdy procházíte celou řadou vegetačních pásem, která dělá tuto přes 220 kilometrů dlouhou trasu natolik oblíbenou. Krajina se vám často mění doslova před očima. Osobně jsem si tuto trasu přejmenoval na „Cestu kolem světa“. Dalším velkým plusem pro tento trek je i snadná dopravní i byrokratická dostupnost. V neposlední řadě je i značnou atrakcí nutný přechod 5416 metrů vysokého sedla Thorung La. Většině turistů-nehorolezců se již tento výškový rekord bude těžko překonávat.   

Pavel Svoboda_annapurna (9).JPG

Cesta k Annapurně pro většinu turistů začíná příletem do milionového Káthmandú. Na nás působilo hlavní město Nepálu po pozemním příjezdu z Indie a při vzpomínkách na Dillí jako příjemně přerostlá vesnice. Vždyť i v celém Nepálu žije jen okolo 30 miliónů obyvatel na ploše přibližně dvojnásobku naší republiky. Trek kolem Annapurny tvoří spolu s trekem do základního tábora pod Everestem klasickou dvojici, kdy na jeden z nich se vydává převážná většina návštěvníků Nepálu. Je to dáno tím, že do obou oblastí je povolen čistě individuální vstup, tedy není nutný průvodce, a vstupní permit nedosahuje řádu stovek dolarů, jako je to v případě jiných oblastí. Vstupné do chráněné oblasti Annapurna (Annapurna conservation area) činí 2000 nepálských rupií a k tomu byla nově v roce 2010 zavedena povinná registrace TIMS za 1500 rupií. Nepál je velmi chudá země, kde se většina lidí živí zemědělstvím a zároveň žije pod hranicí chudoby. 

Pavel Svoboda_annapurna (5).JPG

Proto jim nemějme za zlé, když si pro nás nepálská vláda připraví nějaký nový poplatek, vždyť příjmy z turismu jsou pomalu jedinou hnací silou slabého nepálského hospodářství. Průvodce při treku kolem Annapurny opravdu není nutný, cesta je natolik jasná, že si stačí koupit jednu z kvalitních map v některém z pouličních stánků. Zjednodušeně se jde jedním velkým údolím proti proudu řeky Marsyangdi pořád nahoru až do sedla Thorung La a potom zase dolů údolím řeky Khali Gandaki. A nosiči? Ti už nejsou potřeba ale vůbec. Celou trasu lze absolvovat takzvaným stylem teahouse trekking, kdy není potřeba ani vlastní stan ani vlastní potraviny. Jak ubytování, tak i stravování je běžné v místních skromných ubytovnách - lodgiích.  

Pavel Svoboda_annapurna (6).JPG

Na začátek treku se sice dá dostat rovnou z Káthmandú, ale pohodlnější varianta je dojet nejprve do Pokhary. Na cestu do Pokhary volíme opět místní (local) autobus. Turistický autobus je pouze dražší a ani během cesty ani na nádraží pro turisty není nikdy taková sranda, jak v přeplněném smradlavém dopravním prostředku staré indické výroby značky TATA. Nehledě na to, že tak po hodině jízdy se z turistického autobusu stane stejně lokální. Po několika předchozích nekonečných přesunech doufáme v hladký přesun po nejlepší nepálské silnici spojující dvě nejvýznamnější města v zemi. Bohužel se po pár hodinách náš bus opět zastavuje v nekonečné zácpě a dlouho nikdo neví, co se děje. Postupně ale naši spolucestující opouštějí autobus a vydávají se na cestu pěšky. Nakonec se i k nám pomalu dostane zpráva, že cestu zatarasil obří skalní sesuv, v Himálaji běžná událost. Sesuv je potřeba přejít pěšky a na druhé straně naskočit do dalšího autobusu a pokračovat v jízdě. V našem pojetí lehká situace, jenže to by na obou stranách sesuvu nesměl být dobře tisícihlavý dav Nepálců panicky běsnících dostat se na druhou stranu. Několik místních vojáků situaci vůbec nezvládá a jen se bojím, kdy pod vlivem davové psychózy dojde k ušlapání několika lidí, včetně mě. Nakonec se z tohoto dusného pekla přece jen dostáváme na druhou stranu a naskakujeme do prvního volného minibusu a rychle pryč. Uff teda!     

Pavel Svoboda_annapurna (11).JPG     

Pokharu objevili v 60. letech hippies a od té doby těží ze své báječné polohy přímo pod zasněženými velikány. Za jasného počasí se na hladině zdejší přehrady Phewa Tal odráží celý horský masiv, který je cílem našeho putování. Je polovina září roku 2067 (nepálského letopočtu) a my po pár dnech v Pokhaře naskakujeme do autobusu směr Besi Sahar, tradičně nástupního místo treku kolem Annapurny. Nicméně civilizace se tlačí do hor z obou stran okruhu a silnice si razí cestu hlouběji do hor. Je tedy možné popojet sice místním, ale pro turisty předraženým autobusem ještě několik kilometrů až do vesnice Bhulbhule. Současná podoba treku se tak dá ujít za 16 dnů. Z druhé strany trasy ale silnice postoupila do hor mnohem výrazněji a cesta po svých se dá ukončit už v Jomsomu, odkud se dá odjet autobusem, případně odletět do Pokhary. Tak lze výlet zkrátit na pouhých 10 dní. My jsme si však na trek vyčlenili celý měsíc, nemáme v plánu nikam spěchat a chceme využít všech možných výletů a odboček, které trasa nabízí. V roce 1977, kdy byl zrušen zákaz vstupu cizinců do údolí Manang a tím se trek otevřel turistům, se začínalo i končilo v Pokhaře. 

Pavel Svoboda_annapurna (18).jpg
   
Další den ráno konečně nahazujeme batohy na záda a po kontrole našich permitů se po dlouhém visutém mostu dostáváme na pěší stezku. Procházíme postupně malými vesničkami a rýžovými políčky, které se díky dobrému systému zavlažování táhnou vysoko po svazích údolí. Bohužel již další den ráno hustě prší, monzun ne a ne skončit. Přesto pokračujeme v pochodu, jen s tím rozdílem, že byl fotoaparát celý den pečlivě zabalen v batohu. Jak velká změna taky jednou nefotit! Údolí je v těchto místech úzké a hluboké, často procházíme bujnou vegetací i okolo vodopádů. Přestože stezka vede v mapě pěkně okolo řeky, během prvních dnů se několikrát škrábeme vysoko do stráně, abychom za chvíli sešli opět k vodě. Ve vesnicích nás mimo cedulí upozorňujících na např: německou pekárnu či italskou pizzu, překvapují i názvy lodgií – Mont Blanc Guest House atd. Ceny jídel rostou s každým výškovým metrem navíc, ale pokoj pro dva není problém sehnat i za 100 rupií, hlavně i díky tomu, že hlavní nápor turistů teprve přijde během října. Mimo rýžového piva čang, které už jsme ochutnali na předchozím treku, zkoušíme i místní víno rakší. Po pravdě chuť teplé naředěné vodky nás nijak neoslovila. Postupně tak opouštíme svět hinduistů a směřujeme mezi buddhisty, místo pomerančů se již kolem stezky postupně nabízejí jablka. Ve vesnici Timang se večer mezi mraky ukazuje část rudě nasvícené stěny Manaslu a ráno si konečně vychutnáváme snídani při pohledu na tento 8163 metrů vysoký masiv. Nálada se zlepšuje. 

Pavel Svoboda_annapurna (8).JPG

Na dalším kontrolním stanovišti před větší vesnicí Chame zjišťujeme, že den před námi tudy prošlo 85 turistů. Přestože již maoisté (nepálští komunisté) na horských stezkách neobírají návštěvníky o peníze, vlajka se srpem a kladivem se zde dá spatřit pořád. Cesta však dál příjemně ubíhá borovicovým lesem a během šestého dne přicházíme do Pisangu. Zde se údolí řeky výrazně rozšiřuje a my se tak definitivně dostáváme do buddhistického světa velehor. Cesta do Manangu, hlavní vesnice údolí, se zde rozdvojuje a všem vřele doporučuji jít horní cestou. Ta je sice o poznání náročnější, ale taky moc hezká. Od kláštera v horním Pisangu se otevírá překrásný výhled na Annapurnu II (7937m). Jednonohá babka Tibeťanka zde po zjištění, že ještě nemáme děti, vesele o berlích poskakuje a roztáčí všechny modlitební mlýnky za zdárné početí našeho dítěte. Jsme trochu v rozpacích, protože rodinu neplánujeme, a raději mizíme. Zdejší vesnice již naprosto změnily svůj charakter. Jsou tvořeny kamennými domky a chlívky s plochými střechami, na kterých se suší úroda. Do druhého patra domků se leze po dřevěném žebříku, který je vytesán z jednoho kmene stromu. Okolo vesniček se rozprostírají mozaiky políček zejména s načervenalou pohankou. Mezi osadami míjíme spousty modlitebních zídek mani a buddhistických čortenů. Přestože jsme již během předchozího treku vystoupali do výšek nad 4000 metrů a měli bychom tedy být již částečně aklimatizovaní, ve vesnici Ngawal ve výšce 3650 metrů cítíme večer pořádnou únavu. Naštěstí nám místní tradiční jídlo dhal bat dodává zase sílu. Dhal bat, toto magické sousloví nenechá nikoho hladového klidným. Jedná se o jídlo z rýže, čočkové polévky a bramborové curry omáčky se zeleninou. Přidávají vám tak dlouho, dokud člověku nelezou oči z důlků. Klasická otázka: „More rice? more dhal?“ 

Pavel Svoboda_annapurna (1).jpg

Dalšího rána vstáváme brzo před úsvitem a lezeme k čortenu nad vesnicí vychutnat si východ slunce. Špičky nejvyšších vrcholů se již červenají a my si konečně vychutnáváme zdejší neuvěřitelné panorama. V celém masivu se mimo Annapurny I (8091m) vyskytuje ještě Annapurna II (7937m), Annapurna III (7555m), IV (7525m) a Annapurna South (7219m). Správně by se tedy mělo hovořit o treku okolo Annapuren. Během dalších dnů již pokaždé vstáváme na východ slunce. Poslední vesnicí před Manangem je Braga, kde se nachází starobylý klášter, který je zde stejně jako ostatní domy vystavěn do rozeklaných slepencových věží. Bohužel je klášter zavřený. Z Bragy poté podnikáme nalehko krásný, ale velmi náročný aklimatizační výšlap k jezírku Ice Lake ve výšce 4600 metrů.  

Pavel Svoboda_annapurna (22).jpg

Manang leží ve výšce 3540 metrů a mimo to, že je správním střediskem údolí, se zde doporučuje udělat jednodenní aklimatizační pauzu. Díky tomu zde vyrostlo několik větších hotýlků, restaurací i pekáren s nabídkou jídel od italské po mexickou kuchyni. Nápis hot shower je zde opravdu reprezentován teplou sprchou ohřátou díky slunečním paprskům. My si však záměrně vybíráme malý hotýlek s domácí atmosférou, ikdyž disponuje jen studenou vodou, a jíst chodíme do jídelny místních, kde si pochutnáváme na nepálských samosách. Zároveň lze v Manangu dokoupit téměř cokoli potřebného z trekařského vybavení. Dokonce zde zřídili i malé kino, kde promítají tematicky Sedm let v Tibetu a podobné snímky. Přesto si původní část vesnice, tak jak jsme viděli na jiných místech, žije vlastním životem. 

Pavel Svoboda_annapurna (12).JPG

Okolí vesnice je nádherné, a proto je dobré nikam nespěchat a zdejší krajinu si pořádně užít. Mimo prvních pasoucích se jaků se v blízkosti nachází několik malých klášterů a pěkných vyhlídek. Horizontu nad Manangem kraluje výrazný vrchol Gangapurny (7454m), pod kterým po ústupu ledovce zůstalo v samé blízkosti vesnice ledovcové jezírko ohraničené výraznou morénou.  

Pavel Svoboda_annapurna (10).JPG
 
Jistě nejatraktivnější z výletů je návštěva jezera Tilicho Lake. Cesta tam i zpět zabere tři dny s tím, že se dvakrát přespí v často přecpané horské chatě Tilicho Base Camp (4150m). Z chaty již ráno před úsvitem jako první vyrážíme k jezeru. Čekají nás nekonečné serpentiny, poté projít přes několik ledovcových morén a v půl deváté konečně stojíme na jižním břehu jezera. Takže skutečně existuje! Přichází nespoutaná euforie. Jezero má neuvěřitelně krásně modrou barvu a navíc se na jeho hladině zrcadlí celý horský hřeben v čele se sedmitisícovým Tilicho Peak. V jednom cestopise jsem četl, že kdo si chce užít odraz hor v jezeře, měl by sem dorazit do deváté hodiny. A skutečně kolem deváté hodiny přichází slabý vítr, který čeří vodní hladinu, takže tuto skutečnost můžeme jenom potvrdit. Mezitím přicházejí i další turisté. K třepotajícím se modlitebním praporkům přivazujeme i jedny od nás. Jezero leží ve výšce 4919m, má rozlohu 5 km2 a hloubku 80 m. Jestli Tilicho Lake není, jak Nepálci sami říkají, největší takto vysoko položené jezero na světě, tak je jistě nejhezčí, jaké jsem kdy v životě viděl.  

Pavel Svoboda_annapurna (2).jpg

Slovo Annapurna znamená v sanskrtu „Bohyně sklizně“ a po návratu do Manangu zde právě sklizeň probíhá. Přestože již zde mají elektřinu, mobily a v omezené míře i internet, při pozorování zpracování úrody, si uvědomíte, nakolik je zdejším lidem moderní doba vzdálená. Kapitolou sama o sobě jsou nepálské děti. Jsou roztomilé, usměvavé, ušmudlané, špinavé a s věčnou nudlí u nosu. Jsou i bohužel dosti zkažené místním turismem. „Give me pen, give me sweet, give me money, give me cokoli ...“, slyšíte na každém kroku. 

Pavel Svoboda_annapurna (21).jpg

Přechod sedla Thorung La je pomyslným vyvrcholením celého treku. Kvůli nebezpečí horské nemoci z rychlého přesunu do vyšších poloh je nutné dobře rozložit síly. I přes krátké denní vzdálenosti se rozhodujeme přespat nejdříve v Ledaru (4200m) a poté v Thorung Phedi (4450m). Právě na tomto úseku pociťujeme, že sezona již bohužel naplno propukla. Mimo přelidněné stezky se to projevuje i v přecpaných ubytovnách. Na první pohled je jasné, že nás již doběhly zájezdy, kdy potkáváme celé skupiny s průvodcem a nosiči. Jinak během celého treku běžně míjíme karavany mul nesoucí zásoby do hor. Běžní jsou i nosiči s často neuvěřitelným nákladem, kdy nesou na zádech několik dlouhých vodovodních trubek, či velké pláty vlnitého plechu. Cestou jsou opravdu nádherné výhledy na okolní hory. 

Pavel Svoboda_annapurna (7).JPG

Jen je zapotřebí hodně pít, preventivně proti příznakům horské nemoci. Člověk pak musí vtipně pořád na záchod. Z Thorung Phedi již další den ráno vyrážíme směr sedlo. Před úsvitem měříme teplotu jeden stupeň a je krásně jasno. Již po hodině jsme u poslední lodgie před sedlem v High Campu (4925 m). Opíráme se do hůlek a stoupáme dál po štěrkových polích. Dělá se krásný den, na slunci je již 15 stupňů, ve stínu ale pořád jen dva. Předcházíme celou řádku pěšáků, ale za každým kopečkem se objevuje další. I přes dobrou aklimatizaci se cesta neuvěřitelně vleče. V 9:35 jsme konečně v sedle. Thorung La 5416 metrů. 

Pavel Svoboda_annapurna (13).JPG

Jak je zde zvykem, fotíme se u zdejší cedulky ověšené modlitebními praporky, a dojídáme zbytek kančí klobásky ještě z Čech. Pozorujeme další příchozí a někteří toho mají opravdu plné kecky. Krajina se za sedlem jako mávnutím kouzelného proutku mění ve vysokohorskou poušť. Dostáváme se totiž do oblasti srážkového stínu za masívem Annapurny. Strmý a dlouhý sestup až do vesnice Muktinath (3760m) dává opravdu zabrat našim kolenům. 

Pavel Svoboda_annapurna (14).JPG

V Muktinathu se nestačíme divit vlastním očím. Mimo všudypřítomných stánků se suvenýry je zde snad milion hinduistů. Jsou to poutníci, kteří v místním chrámovém komplexu hodlají prožít své svátky. Ve zdejší vyprahlé krajině již nastal podzim a nad zabarvenými stromy se vznešeně pyšní 8167metrů vysoká Dhaulagíri. Má tvar dokonalé pyramidy a překlad jejího jména „Bílá hora“ ji dostatečně přesně popisuje. V centru Muktinathu nás překvapuje krámek, kde stojí jedno jablko 10 rupií, 10 jablek potom 160 rupek. Prašná cesta odtud pokračuje dále přes Jharkot, kde je starý buddhistický klášter, až do Jomsomu. My však ještě odbočujeme do vesnice Kagbeni, která se svými sady působí jako oáza v poušti. 

Pavel Svoboda_annapurna (16).JPG

Kagbeni je vstupní branou do království Mustang, kam je ale vstup limitován vstupním povolením ve výši 500 dolarů. Přestože leží na dosah ruky, dál nemůžeme. Jomsom na nás působí jako malé město, většina turistů zde končí a pokračuje odtud buď autobusem, nebo letadlem. My však šlapeme dále po svých. Prach z dopravy na pouštní cestě již sice kazí romantiku, ale i tak se snažíme vychutnat cestu údolím řeky Kali Gandaki. To je označováno za nejhlubší údolí světa, kdy řeka protéká mezi Annapurou a Dhaulagíri. Jejich vrcholy od sebe dělí vzdušná vzdálenost jen 34 km. Přes vesnici Marpha, která je hlavním producentem jablek v Nepálu, docházíme až do Lete. Mimo toho, že je zde poprvé vidět i vrcholek samotné Annapurny I, nevěříce koukáme na záchod v západním stylu. Další den procházíme z jehličnatého lesa až do subtropické Tatopani (1190m).

Pavel Svoboda_annapurna (15).jpg

Poslední etapa našeho treku vede na vyhlídkový kopec Poon Hill (3193m). Nakonec nás čeká náročný den a půl vyčerpávající cesty do kopce, než se dostáváme do vesničky Ghorepani.  Chůzi nám zpříjemňují pomeranče zakoupené od místních dětí a dva svatí muži neustále kouřící hašiš. Na Poon Hill se chodí na východ slunce, takže ještě za tmy se řadíme do zástupu blikajících čelovek. V 5:30 začíná na vrcholku neuvěřitelný blázinec. Všude okolo spousta turistů s průvodci a další přicházejí za nimi. Slunce pomalu osvětluje vrcholky hor a my před sebou sledujeme všechny Annapurny a další vrcholy, které jsme během předchozích tří týdnů obešli. Vlevo od nás opět Dhaulagíri, tentokráte z jiného úhlu. Okolo sedmé zase návštěvníci masově odcházejí a, než udělám několik snímků z vedlejšího kopečku, ocitáme se zde úplně osamoceni. Konečně to tady dostává tu pravou atmosféru. 

Pavel Svoboda_annapurna (23).jpg


Ještě by se dalo pokračovat do základního tábora pod Annapurnou, ale naše putování se chýlí ke konci. Pod ve větvích se houpajícími opicemi a kolem rýžových políček scházíme do Naya Pulu, kde v místním chaosu nasedáme do autobusu směr Pokhara. Tam si potom spokojeně užíváme vymožeností zdejšího turistického ghetta a u vydatných snídaní, obědů i večeří postupně vstřebáváme zážitky za posledních krásných 24 dnů. Cestu autobusem zpět do Dillí se nám podařilo přežít, a tak se skoro po třech měsících opět vracíme domů.  Nezbývá již tedy nic jiného, než vám popřát štastnou cestu - Taši delek. 

Pavel Svoboda_annapurna (17).JPG



logo.png