lang-icon

Pastevci u jezera Song Kol

Publikováno v Koktejlu 2/2014
V srdci divokých hor ve střední Asii najdeme přátelské a pohostinné pastevce, kteří žijí v tradičních kočovnických stanech - jurtách. Jako bílé tečky jsou po horských stepích rozesety příbytky jednotlivých rodin. Kočovní pastevci byli a jsou se svojí svobodou pohybu a svobodným životem trnem oku všem totalitním režimům. Po bolševické revoluci od roku 1917 začala v zemi nucená kolektivizace, která začala postupně bořit a ničit tradiční pastevecký život Kyrgyzů. V současné době v zemi zmítá obrovská korupce, která je brzdným systémem pro výrazné ekonomické změny k lepším časům. 


Kyrgyzstán ležící v centrální části Asie, patří mezi nejvíce kontinentální země světa. V létě zde panuje vedro k padnutí, v zimě vládnou třeskuté mrazy. Kyrgyzstán je dokonce zemí ze všech od moře nevzdálenější, k mořskému pobřeží to mají zdejší obyvatelé 3600 kilometrů. Kyrgyzové ale mají vlastní národní moře, kterým je slané jezero Issyk-Kul. Jeho hladina v nadmořské výšce 1608 metrů je zasazena do protáhlé tektonické kotliny, kterou ohraničují více než čtyřtisícové zaledněné hřebeny hor. 


Po několika hodinách jízdy přijíždíme do Karakolu. Město bylo dříve nazýváno po známém ruském dobrodruhovi jménem Prževalsk, který podnikl několik objevných cest do střední Asie, Mongolska a Tibetu. Život zde plyne svým vlastním tempem, bída je zde stejně jako v celém Kyrgyzstánu veliká. Turismus je v celé zemi zatím v plenkách. V místní jídelně v podobě velkého plechového hangáru potkáváme sympatickou zlatozubou paní:  „Musela jsem práce ve škole nechat, neuživilo by to mě, natož moji rodinu.“ říká smutným tónem, leč s úsměvem na tváři. Více si prý vydělá jako prodavačka tradiční studené polévky na trhu, kterou zde prodává i několik dalších žen. Rozumně mluvící taxikář se starým žigulíkem u jezera potvrzuje bídnou hospodářskou situaci: „Jsem vystudovaný designér, ale robota není. Raději jsem si koupil auto a vozím turisty k jezeru.“ V Karakolu se vždy v neděli koná zvířecí trh, který je označován za největší ve střední Asii. Na slavnostní událost vyrážíme již před východem Slunce. Sjíždí se pastevci a obchodníci z velké části země. Mumraj začíná již kolem třetí hodiny ráno. S prvními ranními paprsky Slunce zůstáváme ochromeni skutečnou rozlehlostí trhu. Prodíráme se mezi stovkami a snad tisíci ovcemi, mezi žigulíky i starými náklaďáky do dalších sekcí, kde čekají krávy a koně. Obklopují nás nekonečné hektary zvířat a typických Kyzgyzů se šedivou bradkou a bílými vysokými klobouky zvanými Kalpaky. „Kup si berana, nechceš, nechám ti ho za 100 dolarů!“ směje se nás jeden z nich. 


Dobrou volbou jak nahlédnout do života pastevců je návštěva jezera Song Kol ve středním Kyrgyzstánu. Toto druhé největší jezero v zemi se nachází ve výšce 3016 metrů nad mořem v rozlehlé horské pánvi. V okolí, kam jen oko dohlédne, je fascinující horská step. Žádné stromy, žádný keř, jen traviny stoupající do okolních hor a náhodné světlé puntíky představující jurty zdejších pastevců. Legenda o vzniku jezera Song Kol uvádí, že zde původně sídlil krutý vládce - chán, který přivedl do svého harému nejkrásnější dívky z celého Taň-Šanu. Slzy jejich neštěstí záhy vyplnily zdejší horskou kotlinu a vládcův palác byl zatopen vodou z nově vzniklého jezera. V současné době má jezero délku 29 a šířku 18 kilometrů. Přestože se jedná o horské jezero, jeho hloubka dosahuje pouze 13 metrů. Během léta se břehy jezera stávají přechodným domovem pro desítky až stovky Kyrgyzů, kteří sem přivážejí svůj dobytek na zdejší pastviny „jailoo“. Stejně jako v celém Kyrgyzstánu i u jezera operuje organizace Comunity Based Tourism, která zprostředkovává turistům ubytování v jurtách, výlety na koních, průvodce, dopravu a další, s cílem ukázat návštěvníkům zdejší tradiční život. Nicméně raději vše řešíme po vlastní ose. Stará Toyota nás odváží z městečka Kočkor za řevu motoru cestou necestou přes tři a půl tisícové sedlo k jezeru. 


Zatímco jižní pobřeží velkého jezera je hustěji osídlené a nabízí již základní služby pro turisty, ve snaze zažít co největší autenticitu, se necháváme dovézt na severní pobřeží s cílem podniknout zde několikadenní trek podél jezera. Překvapuje nás, když řidič zastavuje sice na severním břehu jezera, nicméně u jurtového tábora, který patří právě CBT. Stavíme naše stany nedaleko jurt u vody a při ranním focení pasteveckých obydlí se nám dostává prvního pozvání do jurty. Jurta je pastevecký kruhový stan o průměru několika metrů. Konstrukce z dřevěných roštů je pokryta kůží a celý stan jsou prý místní schopní postavit za dvě hodiny! Místní obchodník s venku zaparkovaným žigulíkem nás hostí kusy natrhaného chlebu lepjošky, máslem a několika druhy domácí marmelády. „Všechno teď vozíme z Číny, mají všechno levné“ praví při silném černém čaji a ukazuje na krabice dovezeného zboží. Vyrážíme na dvouhodinový výlet na koních do nedalekých vápencových hor. Vždyť koně jsou pro Kyrgyzy naprosto tradičním dopravním prostředkem a nezkusit se prohánět v sedle po horských stepích by bylo jako v Kyrgyzstánu vůbec nebýt. Průvodcem se stává asi desetiletý klučina, který se za cesty předvádí, jezdí pozadu, organizuje nám krátké závody a snaží se nějak zabavit. Přece jenom nezkušení turisté jezdí oproti dětem, které se na koních takměř narodily, opravdu velmi nudně a pomalu. Z domluveného dvouhodinového výletu je nakonec čtyřhodinový a poté, co mě můj kůň naprosto přestává poslouchat, jsme nakonec rádi, že celí rozlámaní z koní slézáme a stojíme zase na pevné zemi. 


Zdejší hory se výrazně přibližují k jezeru a v malých údolích se začnou objevovat první prameny vody. Podél potůčku vytékajícího z podmáčeného prameniště se rozkládá další jurtová osada. Jen co se ukazujeme poblíž, přichází pozvání na kumys. Kumys je kyrgyzský národní nápoj, vyrobený ze zkvašeného kobylího mléka. Je lehce alkoholický a jeho chuť je pro cizince opravdu „exotická“. Ve snaze urychlit trápení při pití kumysu, do sebe kalíšek s nakyslým zapáchajícím mlékem rychle vyprazdňuji. Nicméně miska je díky bystrým hostitelům během okamžiku opět po okraj plná. Pro zahraniční hosty je ochutnávka kumysu velkou zkouškou odolnosti. Místní pastevci ale nedají na kumys dopustit a pije se tady jako voda, dokonce i děti. Zároveň v místních horách nemá kumys téměř žádnou finanční hodnotu, proto bude často záležet jen na vás, kolik ho vypijete. 


Dovádějící děti od další jurty na nás pokřikují „salam“. Taky zdravíme. Paní domácí Džajna nás zve k sobě domů a my postupně přicházíme kumysu na chuť. Nasáváme nefalšovanou atmosféru pravé pastevecké jurty. „To jsou moje tři děti, můj muž je dole v údolí, kosí trávu na zimu pro zvířata.“ Místní pastevci již nejsou plnokrevnými kočovníky, ale přes léto staví své jurty na jednom místě v horách. Děti mají letní prázdniny dokonce tři měsíce, aby mohly pomáhat rodinám na pastvinách. „Na konci září vše sbalíme, naložíme na náklaďák a společně s dobytkem sjedeme na zimu do údolí do Kyzartu“ vysvětluje Džajna. Trochu nevěřícně na ni koukáme, že jí je jen 32 let, vypadá totiž mnohem starší, život v horách je tvrdý. Některé zdejší jurty mají krásně zdobené dveře, ale mnohem častěji jsou jejich střechy překryty neestetickým igelitem. Přes den slouží jurta jako kuchyně, kde se v kamnech topí sušeným dobytčím trusem a v noci se ze stanu stane ložnice pro celou rodinu. Zevnitř jsou stěny pokryty pestrými koberci a na stropě je otvor na větrání. Vybavení jurt je vždy velmi prosté. Dostáváme ještě butylku kumysu na cestu a večer u stanu u jezera s kamarádem pořádáme opravdový „kumysový večírek“. Zbytek naší skupiny již bohužel pocítil negativní účinky kumysu a trápí je řádná běhavka. Ráno jsme opět zváni na ještě horký chléb s čerstvě odstředěnou smetanou, domácí marmeládou. S kumysem to chutná naprosto výborně. Ochutnáváme i další místní specialitu, a to kurut - nakyslé sušené jogurtovo-sýrové kuličky. 


Potkáváme na břehu jezera rybáře, nicméně po našem spatření zběsile odnáší svůj úlovek do jurty a jasně nám dávají najevo, že u nich nejsme vítáni. S největší pravděpodobností nemají povolení rybařit, respektive se od místních dozvídám, že je zde rybolov oficiálně zakázán. Každý den však na jezero vyjíždí lovit několik loděk. Žije zde ryba peleď a břehy jezera jsou místy zaneřáděny levnými potrhanými sítěmi z Číny. 


Zahýbáme více do kopců zdejších nedozírných stepí. Z 3400 metrů vysokého sedla naposledy zamáváme jak jezeru Song Kul, tak místním pohostinným pastevcům a nekonečným sestupem docházíme do vesnice Kyzart. Přes menší obtíže za naprosto přemrštěnou cenu domlouváme odvoz zpět do města Kočkor a díky několika dalším dopravním posunům se večer koupeme a popíjíme pivo u jezera Issyk Kul. Rachmat - děkujeme.