lang-icon

Zanskar - život na konci světa

Publikováno v Travelfocus 3/2013

Daleko na samém severu Indie ve státě Jammu a Kašmír se rozkládá oblast zvaná Ladakh. Toto bývalé království je díky živé a zachovalé budhistické kultuře nazýváno „Malým Tibetem“. Ladakh neboli „země vysokých sedel“ je chráněn před letními monzunovými dešti hradbou hlavního himálajského hřebene. Díky poloze v tomto srážkovém stínu v Ladakhu celoročně téměř neprší a zdejší krajina má charakter vysokohorské pouště. Východní část Ladakhu je geograficky tvořena vysoko položenou částí Tibetské náhorní plošiny, oblast zvaná Changthang je domovem kočujících pastevců. Západní část Ladakhu je tvořena divokými rozeklanými horami - vítejte v Zanskaru. Ladakh byl až roku 1834 nezávislým královstvím, které přes svou velkou odlehlost těžilo z obchodu na jedné z větví Hedvábné stezky mezi Kašmírem, Tibetem a střední Asií. Po starých obchodních a dopravních stezkách se dnes v Ladakhu můžete vypravit na treky mezi zapadlými vesnicemi a budhistickými kláštery. Na první pohled se čas ve vyprahlých horách Transhimálaje jakoby zastavil před stoletími. V roce 1947 byl Ladakh novými hranicemi odstřihnut od tradičního spojení s Tibetem a až kvůli indicko-pákistánským a indicko-čínských válkám o hraniční oblasti prorazily do Ladakhu silnice. Místní obyvatelé dokonce spatřili na vlastní oči dříve letadlo než automobil. Ladakh byl otevřen cizincům až v roce 1974 a v i současnosti trvá pozemní cesta po jedné ze dvou přístupových cest několik dnů po rozkodrcaných cestách vysokohorskou krajinou. 


Napříč celým zanskarským pohořím vede tři týdny dlouhý populární trek, my jsme se rozhodli projít jen jeho severní polovinu začínající ve „střediskové“ vesnici Padum. Do srdce Zanskaru jsou to i z Lehu, hlavního města Ladakhu, další dva dny cesty. Je začátek září, rána již jsou značně chladná, krátké ladacké léto pozvolna končí, turistů ubývá. Nekonečných 8 hodin se kodrcáme autobusem do již muslimského Kargilu, odtud prašná cesta odbočuje do údolí Suru - jednoho z nejzelenějších a nejhezčích v oblasti. Projet toto místo bez zastavení by byl boží hřích. Od zlatavých políček dozrávajícího obilí se zvedají výhledy na nejvyšší horu celého Ladakhu - masiv Nun (7135 m). 


Údolí, které je obýváno převážně muslimy, tvoří hranici mezi muslimským Kašmírem a budhistickým Ladakhem. Doprava směrem do centra Zanskaru je velmi sporadická, někdy neprojede jediné auto za celý den. Asi i právě proto nám coby šestici stopařů zastavuje již plně obsazený džíp, s menšími problémy nás nakonec jede v autě 16! Opravdovou bránou Zanskaru je až vesnice Rangdum. 


Jsme ve 4000 metrech nad mořem, mimo několika čortenů nás vítá vesnice v tradičním tibetském stylu - bílé domky s barevnými okny a s plochými střechami, na kterých se mimo úrody suší také skromné kousky dřeva a jačí trus - přípravy na tuhou a dlouhou zimu. Za vsí se pod neuvěřitelně zvrásněnou horou tyčí stará gompa, jak se říká zdejším klášterům. Přestože si nerozumím s klášterním kuchařem ani slovo, tedy mimo denně používaného univerzálního „džulééé“, což znamená dobrý den, ahoj, děkuji, nashledanou a šťastnou cestu, trávíme společně v zakouřené kuchyni příjemný čas přípravou tibetského čaje. Slaný mléčný čaj s jačím máslem, to je chuť, na kterou se těžko zvyká. Doprovází nás ale při každém setkání s přátelskými mnichy, při jejich modlitbách. Čaj se s máslem „tluče“ ve speciálním dlouhém dřevěném hmoždíři dongmo. Měli jsme možnost přespat přímo v prostorách kláštera, za což mnichům ještě jednou děkujeme. Silnice je i v dalším úseku velmi špatná, plná výmolů a velkých kamenů, zkrátka nekonečná. Na jediném kontrolním check-postu vojákům pojem „Czech Republic“ nic neříká, tak si do tlusté knihy pod "USA" a "Korea" zapisují „Trebic“ a „Ceska Lipa“.


Padum, správní pupek Zanskaru, díky novým budovám a prašným cestám neoplývá krásou, ale na druhou stranu zde vaří výborné momo - tedy tibetské knedlíčky vařené v páře, plněné buď skopovým masem, zeleninou nebo sýrem.  Soutokem řek Doda a Kargyag zde vzniká řeka Zanskar, která si razí cestu na sever mohutnou soutěskou, až poté ústí do životadárného Indu. Do doby, než byla postavena silnice do Kargilu (v roce 1979), po které jsme právě přijeli, tvořil Zanskar extrémně izolovanou a nedostupnou oblast. Tou víceméně zůstává dodnes. Horská sedla, přes která vedly historické stezky a dnes vedou turistické treky, od listopadu do května zapadnou sněhem a odříznou 12 000 zdejších obyvatel od světa. 


Během dlouhé zimy je jedinou spojnicí s civilizací dobrodružná, asi týden dlouhá, cesta po zamrzlé řece Zanskar zvaná Chadar. Teplota klesá až k - 30 °C, led praská pod nohama, někdy je třeba přebrodit nezamrzlý úsek, tradiční zimní cesta i pro rodiny s dětmi! Díky této izolaci se v Zanskaru zachovala prastará buddhistická kultura a tradiční způsob života. Doba se ale mění, indická vláda buduje na pravém břehu hlubokého údolí řeky Zanskar novou celoročně sjízdnou silnici vedoucí do Lehu - dny velké izolace jsou sečteny. 


Nacházíme se uprostřed treku protínající celý Zanskar. Jižní část trasy vede přes českými dobrovolníky postavenou sluneční školu v odlehlém Kargyaku. My se vydáváme na sever přes zanskarské vesnice na minimálně týdenní túru z Padumu ke klášteru Lamayuru - zpět na hlavní silnici vedoucí do Lehu. Trek lze projít bez průvodce i bez v Ladakhu populárních oslíků, kteří vám nesou veškeré vybavení i zásoby jídla. Přestože je již turistická sezóna u konce, každý den potkáváme přibližně jednu skupinu, kde karavana oslů nese až nesmyslně mnoho vymožeností pro pohodlí unavených trekařů. U každé vesnice je malý kemp, kde mimo místa na vlastní stan najdete tzv. parašutistický stan, který je opravdu postavem ze starého padáku, a obvykle v něm nabízejí i něco málo k snědku. 


Do první vesnice Karsha vede již dokonce asfaltová cesta. Daří se nám stopnout traktor vezoucí štěrk z řeky, a tak rychlostí 10 km/h vyrážíme vstříc nejstaršímu klášteru v Zanskaru. Místo pro výstavbu kláštera bylo pravděpodobně objeveno už v 10. Století. Klášter je zasazen do strmých skal nad vesnicí s výhledem do otevřeného údolí a na zaledněné vrcholy hlavního himálajského hřebenu. Mladí mníšci ve vínových rouchách hrají na klášterním nádvoří vesele fotbal. Budhistické kláštery dosáhly v současné době jakési symbiózy s letní turistikou sezónou, návštěvníci jsou v klášterech vítáni. Hlavní atrakcí je ranní modlitba zvaná pudža, při čtení manter a zpěvu mnichů dotváří autentickou atmosféru pohoštění slaným čajem. Za prohlídku klášterů se z našeho pohledu západního světa platí nízké vstupné, nicméně pomáhá mnichům pokrýt náklady na chod kláštera během zbytku roku. Hlavní kulturní oslavy a festivaly se ale konají během dlouhé nerušené zimy.


Následujících několik dnů putujeme zvrásněnými horami podél řeky Zanskar. Slunce palí nás i zdejší vyprahlou krajinu. Ve vesničkách Pishu, Pidmo i Hanamur mají usměvaví vesničané plné ruce práce - vrcholí období sklizně. Zemědělství je možné jen díky úspornému a promyšlenému systému zavlažování. Vesnice jsou po dlouhá století samozásobitelské. Na jaře se políčka ořou pomocí primitivních pluhů tažených jaky nebo jejich kříženci s krávou zvaných dzo. Až při sklizni ze skromných políček si člověk uvědomí, jak náročný život zde musí být. 


Zanskarské vesnice leží v nadmořské výšce od 3500 do 4200 metrů, proto se nelze divit, že každý klásek má pouze několik zrnek. Obilí se ručně kosí srpy. Mohutní jaci v zápřahu společně s koňmi vyšlapávají kroužením kolem středového kůlu zrna z klasů. Že je sklizeň šťastné období, dokládá veselý zpěv vesničanů během práce. Zrno se oddělí od plev proséváním a prohazováním ve větru. K mletí mouky se využívá vodních mlýnů, které z venku vypadají jako malé příbytky pro dobytek. Ze sedla Hanamul La (4700 m) mezi nekonečnými horami a třepotajícími se modlitebními praporky spatřujeme idylickou vesnici Lingshed. Terasovitá políčka tvoří s většími rodinnými domy mozaiku této oázy v moři nehostinných vyprahlých hor. Lingshed je přesně to místo, kde se dá strávit několik dnů. 


Z pole odbíhá místní babka s tradiční kožešinou přes zadek proti chladu a nabízí nám ubytování. Malý pokojík s několika matracemi na zemi je překvapivě vyzdoben plakáty evropských fotbalistů. Ke svačině ochutnáváme tsampu - praženou mouku, která tvoří základ zdejšího jídelníčku. Běžně se tsampa míchá s tibetským slaným čajem a jí se jako hrouda těsta. Poněkud extrémnější je snaha polknout samotnou sypkou mouku. Běžným pokrmem je timo, smotané pásky těsta z tsampy vařené v páře, podávané s vařenou zeleninou vlastní výroby. Brambory pěstované před domem mají velikost naší pětikoruny. Večer přichází na návštěvu mniška a připravujeme rodinnou večeři. Kuchyně je jediným místem, kde je trochu teplo, a slouží tak i jako společenská místnost. Popíjíme domácí ječmenné pivo čhang, neustále nám dolévají. Paní domácí zručně vyválí z kuliček tsampového těsta tenké placky, které se pečou přímo na kamnech. Stejnou rukou přikládá do pece i sušené bobky. Zajímavá je konstrukce zdejších domů, spodní patro je pouze pro dobytek, který v zimě svým teplem „vytápí“ dům. 


Pan domácí Tserin Tharpa se živí jako koňák, v zimě dělá nosiče po zamrzlé řece Zanskar. Vlastní 10 jaků na vlnu a mléko, v létě jsou na pastvinách více v horách, na zimu se prý sami vrací domů. Rodina má i stádo 35 kusů ovcí a koz, jednoho koně a tři osly. Neustále kolem nás pobíhá jejich okatý synek. Mají celkem šest dětí. Nejstarší syn pracuje v jednom z kempů na trase treku, jedno dítko studuje v klášteře, tři jsou celoročně ve škole v hlavním městě Lehu. Školné není vysoké, ale rodinám se financí nedostává. Zjišťujeme, že mniši ve zdejším klášteře mají prázdniny, nicméně jsme i tak pozváni na jejich „piknik“ ve vrbovém háji vedle kláštera. V polní kuchyni se vaří jídlo, každý mnich má svoji misku. Zatímco ti staří odříkávají mantry, mladí se pošťuchují a ten nejmladší obchází mnichy s konví čaje, poté s kbelíkem tsampy. I nás hostí čajem a posléze i nestravitelnou hroudou tsampy. 


Nevěříce se dozvídáme, že stavba silnice již dravě překonala náš další cíl - nejvyšší sedlo treku Sengge La (lehce nad 5000 m). Začátek silnice je od vesnice Lingshed vzdálen místo dvou dnů chůze pouhých 5 hodin. Sněží a přes noc nám u stanu zamrzá voda v lahvích. Od dalšího pochodu po již nové prašné silnici nás odrazuje náhodná možnost odvozu z tábořiště pod sedlem Sengge La. Džíp cestou do sedla zapadává v čerstvém sněhu, několikrát pomáháme dvojici Ladačanů auto vyprostit. S velkými obtížemi sedlo projíždíme a to je teprve konec září. Zanskařané se na silnici těší, snad jim ale neodnese jejich věčný úsměv z tváří. Legendární trek pohořím Zanskar s návštěvou krásných vesnic s neuvěřitelně srdečnými obyvateli tak díky civilizačnímu pokroku, zdá se, právě zaniká.