lang-icon

Carretera Austral - centrální Patagonie

Publikováno Koktejlu 9/2015
Když se řekne Patagonie, většina lidí si v duchu s prstem na mapě vybaví slavné žulové věže Torres del Paine či mohutný masiv Fitzroy. Patagonie je ale ohromný kus země velký jako 15 našich domovin. Z nekonečných argentinských polopouštních pustin zvaných pampy se na západním pobřeží kontinentu zvedají Andy, které jsou bičovány věhlasnými patagonskými větry a dešti. Teprve patagonské hory jsou to, co si většinou pod pojmem Patagonie představujeme. Kde ale vůbec Patagonie začíná? Projíždíme Chile od samého severu této 4000 kilometrů dlouhé nudle a najednou v místě, kde končí výraznější civilizace, začíná tajemná cesta Carretera Austral, neboli „jižní cesta“. Vítejte v méně známé centrální Patagonii, kde prostor, čas a hlavně význam slova divočina nabírá zcela jiný význam. Zatímco dnes patří Chile mezi nejvyspělejší země Jižní Ameriky, ještě před 30 lety trpěla pod diktaturou generála Augusta Pinocheta. Právě jeho myšlenkou bylo zpřístupnit a poté osídlit divoký kraj nekonečných lesů, hor, fjordů a ledovců v bohem zapomenutém kraji chilského nepřístupného pobřeží. Výsledkem snažení v extrémním terénu a velkého množství financí je 1240 kilometrů dlouhá prašná cesta budovaná již od 70. let 20. století. Dodnes spojuje pouze několik vesnic a městeček. Jedinou výjimkou je město Coyhaique, které má téměř 40 000 obyvatel a je správním místem celého regionu XI Aysén (Chile má 15 regionů číslovaných od severu na jih). Silnice v okolí města je dokonce vyasfaltovaná a krajina v okolí je již značně zkultivovaná do rozsáhlých pastvin. Jinak je ale Carretera Austral jako cesta do pravěku.


Na jižní polokouli je všechno obráceně. Letní prázdniny zde mají v lednu a v únoru. V polovině listopadu jsme zde ještě hodně před sezónou. To nám potvrzuje i Američanka Trace Gale, která se před 15 lety provdala za místního kovboje a jako vědecký pracovník pracuje na koncepci rozvoje místního turismu: „Jste tady v nejlepší dobu. Počasí už je skoro letní a přitom tady ještě nejsou turisti, hlavně Chilani. Oni to tu v létě milují.“ To je sice hezké, jenže před sezónou nejezdí ani autobusy! Respektive jezdí třeba jednou, dvakrát týdně a jsou nepříjemně drahé. Pojedeme stopem, je rozhodnuto. Situace tak nahrává mému snu projet celou Carreteru Austral autostopem. Díky tomu jsme potkali i Trace. Pod dlouhém rozhovoru během jízdy nám věnuje knižního průvodce po kraji Aysén, kterého se svým týmem připravila. 

Oficiální začátek Carretery, silnice číslo 7, je v přístavním městě Puerto Montt. Nicméně odtud je třeba se probojovat zdejšími fjordy pomocí trajektů. Nočním trajektem přijíždíme z ostrova Chiloé za neustálého deště do městečka Chaitén. I kdyby nepršelo, na první pohled to tu vypadá téměř jako ve městě duchů. V roce 2008 totiž vybuchla sopka Chaitén, která se tyčí přímo nad městem. Dodnes se z jejího kráteru děsivě kouří. Celá řada opuštěných domů je stále zasypána nejméně půl metrem sopečného popela. Stejně jako po výbuchu úplně zchátralá místní škola. Z původních 4000 obyvatel zde zůstala necelá tisícovka. Sopka Chaitén se probudila po několika tisících letech bez dřívějšího varování. Dokonalá apokalypsa. Erupce sopek, zemětřesení či následné tsunami zde děsí řadu chilských obyvatel. Díky zdejším sopkám se zde ale můžeme ohřát i v několika termálních pramenech. Lehce mrholí. Naštěstí neprší pořád. Někdy i na hodinu přestane. Termální prameny Amarillo jsou ukryty v hlubokém v lese.  Je to velký plavecký bazén po okraj plný horké vody!  A ty okolní lesy. Díky nadměrnému úhrnu srážek se zde vytvořily bujné pralesy plné obrovských stromů porostlých zelenou vegetací. Lesy centrální Patagonie jsou jako Amazonie mírného pásu. „Kdo nepoznal chilské lesy, nezná svět,“ pravil klasik chilské poezie Pablo Neruda. Přímo okolo „hlavní“ štěrkové cesty leží zelená divočina. Na sever od poničeného města Chaitén se rozkládá pozoruhodná rezervace Pumalín. Americký boháč Douglas Tompkins, spoluzakladatel slavné značky The North Face, si zdejší věčně zelené pralesy valdiviánského typu oblíbil natolik, že během 90. let 20. začal skupovat velké pozemky s nedotčenými lesy. Vše vyvrcholilo vyhlášením rozsáhlé rezervace v roce 2005. Přes původní nelibost chilských úřadů i obyvatel se nakonec park Pumalín stal největší soukromou rezervací v Chile. Navíc je návštěva parku zcela zdarma, což je v relativně drahé zemi, kde se platí vstupné do všech národních parků a často i rezervací, milá změna. Pumalín, to je prales jako žádný jiný. Klobouk dolů.


Dalším obdobným projektem Douglase Tompkinse (i když v podstatě velmi rozdílným) je údolí Chacabuco u malého městečka Cochrane. Z obří ovčí farmy, které jsou zde zvané estacia, vznikla rezervace pro divoká zvířata. Je až neuvěřitelné, že pouhým odstraněním desítek kilometrů starých plotů, se zvířata do nové rezervace samy vracejí. O mladé americké dobrovolníky na práci zde nemají nouzi. Cestou potkáváme celá stáda divokých lam guanako. Navíc je zrovna období jarního vrhu. Čerstvě narozená mláďata začínají chodit již krátce po porodu. I tak ale nastává velké hostina pro zdejší pumy, lišky a dravé ptactvo. Patagonskou zajímavostí je zdejší forma pštrosa nandu a jelen huemul. Budoucím cílem zdejšího projektu je vytvoření velkého národního parku Patagonia, který spojí údolí Chacabuco s rezervacemi Jeinimeni and Tamango. Přestože ještě před sto lety patřila veškerá půda zdejším indiánům Mapuče, je až neuvěřitelné, jak je nyní celá současná Patagonie extrémně oplocená v rámci soukromých pozemků. 

„Je to super krásné,“ líčí nám sympatická Mary o túře pod masívem Cerro Castillo (2675 m n. m.), který se jako rozeklaný sopečný hrad se tyčí nad stejnojmennou skromnou vesničkou. A měla pravdu. Krásnou a opuštěnou třídenní túrou v horách si odpočíváme od stopování. Provoz je na Carreteře Austral totiž velmi řídký. Průměrná hustota zalidnění centrální Patagonie je kolem 1 obyvatele na km2. Vzdálenosti mezi vesnicemi jsou veliké. Tedy nikde nikdo. Bereme za vděk jakýmkoli svezením, někdy se čekání protáhne i na několik hodin. Před deštěm se s námi v malé autobusové zastávce schovává asi třicetiletý Ignacio. „Pracuji tady na rybí farmě,“ představuje se a koukáme v jeho mobilu na fotky překvapivě supermoderní plovoucí výkrmny zdejších lososů. „Ono Chile vypadá jako vyspělá země, ale máme hodně velkých problémů. Nejhorší je, že Chile je drahé i pro samotné Chilany. Všechno se platí, zdravotnictví, školství a není to levné. Třeba já mám auto Lada Niva, to znáte, ne? Je staré, všichni se mi smějí, ale deset let jsem neměl poruchu.“  A jelikož stále prší, vykládá Ignacio dále: „Žiji teď ve městě Puerto Montt, pracuji tady na moři, ale pocházím z vesnice La Junta. Než postavili tuhle silnici, ještě můj otec jezdil jednou za rok v létě s karavanou koní na nákup přes hory do Argentiny. Cesta tam zabrala 14 dnů a zpátky se zásobami zpět ještě déle.“ 


Ty nejstarší vesnice, osady a městečka byly založeny až ve 30. letech 20. století. Patagonie je pestrou směsicí potomků evropských přistěhovalců. I zde několik osad založili dobrodružní pionýři z Evropy. Například v roce 1935 se několik Němců usadilo v mořské zátoce uprostřed pralesů a založili vesnici Puerto Puyuhuapi. Po druhé světové válce směřovalo do Chile a Argentiny velké množství Němců, kteří se ve velkém usídlili například v oblasti jezer Los Lagos (severně od začátku cesty Carretera Austral). Typickou ikonou celé Patagonie jsou honáci dobytka gaučové. Gaučo jezdí na koni, na hlavně má typický baret a miluje popíjení maté. Za koněm vždy běží několik pasteveckých psů. „Asado! Asado!“ křičí zběsile paní po ulicích. Zve všechny přítomné na společnou hostinu z oblíbeného pečeného masa. Ve vesnici Puerto Tranquilo zrovna otevírají turistickou sezónu. Mléčně modré jezero General Carrera, které je rozlohou největším v Chile a po jezeru Titicaca druhé největší v Jižní Americe, hostí jednu z nejznámějších přírodních zajímavostí celé Carretery Austral - Capillas de Mármol. Soustava surrealisticky vypadajících jeskyní, tunelů a převisů vystupuje z hlubokých vod jezera přibližně po půl hodině divoké jízdy na motorovém člunu. Barvami zde příroda nešetřila, a tak zdejší žíhané mramorové divadlo hraje odstíny modré, žluté a bílé. Do několika tunelů, které vyhloubila eroze neutichajících vln, vjíždíme lodí.  Jako obří pokřivený hřib vystupuje z hladiny útvar „kaple“ La Capilla. Možná jsme čekali systém jeskyní větší, ale o to více nás překvapují pokroucené tvary a divoké kombinace barev zdejšího mramoru.


Krátká odbočka z hlavního tahu Carretery Austral do fotogenické vesnice Caleta Tortel byla postavena až v roce 2003. Do té doby byl přístup do této dřevorubecké osady, postavené na konci hlubokého fjordu, možný pouze po moři. Děsivý příběh se zde odehrál roku 1906. Před dlouhou zimou nedorazila domluvená loď vyzvednout dvě stovky dřevorubců, kteří zde přes léto pracovali. V krutých podmínkách jich do jara kolem 60 nepřežilo. Ikonický dřevěný hřbitov dnes můžeme najít na malém ostrůvku „mrtvých“ Isla de los Muertos. Domy ve vesnici stojí na dřevěných pilotech napůl ve vodě či v příkrém svahu nad hladinou. Pouze pěší přístup po celé vesnici umožňuje několik kilometrů dlouhý systém dřevěných lávek, chodníčků a schodů. Prakticky pořád zde na pobřeží prší. Po dokončení silnice se celá řada rodin s živobytím přesunula na kopec nad vesnicí, kde je konečná nové silnice. V Osadě Puerto Yungay, kde žije asi 10 lidí, se zadarmo přepravujeme dotovaným trajektem přes jeden další z fjordů. S řidičem džípu státní správy si domlouváme náš následný odvoz. Jedeme až zbytečně rychle. Od auta odletuje pod koly štěrk z cesty jako kulky ze samopalu. Uprostřed divokých hor a jezer se najednou po dvou hodinách objevuje vesnice Villa O'Higgins. Sem byla cesta dostavena až v roce 2000. Jsme na konci celé cesty. Celkem nás za poslední tři týdny po desítkách hodin čekání svezlo 18 aut, 2 autobusy a jedna loď. Slavná a absurdní silnice Carretera Austral tak po 1250 kilometrech končí uprostřed ničeho. Dál to již nikam nevede. Vesnice má zvláštní ospalou atmosféru. Byla založena až roku 1966. Mají zde malé letiště, kostelík a několik obchodů. Jediná možnost, jak pokračovat dále směrem na jih a dostat se odtud do Argentiny, je přeplutí velkého jezera O'Higgins, jehož argentinská část se poté jmenuje San Martín. To ale musí být dobré počasí, dvoumetrové vlny nejsou na cestu ideální. Čekání trávíme rybařením, chuť divokých patagonských pstruhů je vynikající. Starý vrásčitý kapitán za neustálého posrkávání maté, které tady vážně milují, najíždí se svojí bárkou proti velkým vlnám. Okolní krajina je fascinující. Ve vzduchu je cítit přítomnost Jižního Patagonského ledovce. Jsme na samém konci světa. Na břehu jezera nás v osadě o několika domcích Candelario Mansilla čeká chilská hraniční kontrola a hurá pěšky přes hranice. Jinak to zde ani nejde. Leda na koních. Po dni chůze se před námi nad jezerem Lago Desierto v neobvyklém pohledu od severu tyčí mohutná skalní věž Fitzroy (3405 m n. m.). Jsme v Argentině. Bienvenidos a la república Argentina.

Více fotek z cest po Patagonii najdete v galerii.